Pokud se podíváme na dnešní politickou situaci, zjistíme, že se jedná doslova o katastrofu. Jako Češi máme tendence dělat si ze všeho srandu, tedy i z politiky, ale ono se svým způsobem není čemu smát, protože to, co se zde děje, je tragédie. Dle mého za to do velké míry ale nemůže jakýsi nedostatek osobností v politice, přestože tím trpíme také. Jeden z problémů vidím ve volebním systému. Ten funguje tak, že když nějaká strana u nás vyhraje, první její počin musí být zrada svého programu a tedy i svých voličů. A proč? Protože k sobě musí přijmout menší strany. Dalo by se teď namítnout, že kdyby vítězná strana měla dostatek voličů, tak by nemusela přijímat ty malé, ale tím se dle mého dostáváme na pole naprosté utopie, protože názory zde jsou, jaké jsou, politické rozdělení se už léta o moc nezměnilo a pokud chceme něco udělat s bordelem, který tu je, musíme začít jednat hned.
Ony malé strany velmi dobře vědí, že bez nich si vítěz nebude moct, lidově řečeno, ani uprdnout. A dle toho také jednají. Ideálním příkladem je KDU, která bude stejně horlivě bojovat za cokoliv, hlavně když dostanou koryta. A jelikož mají určitou malou voličskou základnu jistou, nemusejí se bát svého spojence zrazovat a koketovat s opozicí - budoucí vládou.
Přemýšlel jsem jak to udělat, aby zůstala ve vládě zachována pluralita názorů, ale zároveň byl vítěz skutečným vítězem. Napadá mě toto: Zůstalo by zachováno, že volby budou každé 4 roky. Vítězná strana, ať by měla kolik chce, by automaticky získala 105 křesel ve sněmovně. Počet 200 křesel celkově by zůstal zachován taky. Tato strana by těch 105 křesel dostala i v případě, že by ji volilo 90 % voličů, i v případě, že by měla jen o procento víc než strana druhá. O zbylých 95 křesel by se poměrně rozdělily všechny další strany, které by měly od 2 či 3 % hlasů ve volbách výše...možná ta 3 % by byla asi lepší. Tím by se docílilo jak toho, že vítěz by byl skutečně vítězem, tak toho, že opozice by byla skutečně pestrá a do parlamentu by měly šanci se dostat i menší strany. Aby to vítězná strana neměla tak lehké, tak na ústavní změny by bylo třeba například 170 hlasů z celkového počtu poslanců, tedy by muselo dojít skutečně k silné politické shodě a byl by to jeden z mechanismů bránících ve sklouzávání k diktatuře, kterou se jistě odpůrci tohoto systému budou ohánět....
Osobně si myslím, že pokud začít se změnami, tak by se nejprve mělo zjistit, zda vůbec stávající systém funguje a pokud nefunguje, zjistit proč tomu tak je. A v ozdravení našeho systému by dle mého byl toto skvělý krok. Nestuduji politologii, tedy pokud se sem dostane někdo, kdo má politolotické vzdělání či nějaké zkušenosti s něčím podobným, velmi rád uvítám jeho názor....zatím si ale myslím, že toto by náš systém dokázalo alespoň do té míry stabilizovat, aby vláda přestala probíhat jako neustálé předbíhání se v tom, kdo vymyslí na toho druhého větší svinstvo a kdo koho jak podrazí, atd.
Dalším krokem by pak mělo být zajištění vymahatelnosti práva a též zlepšení celého právního řádu a jeho zefektivnění. Dle mého (a když se podíváte na různé diskuse, zjistíte, že nejsem sám) mínění je naše justice k smíchu a přetížená byrokracií a právo je velmi často nevymahatelné a když už, tak se kolikrát ukazuje, že nakonec je to kriminálník, kdo má práva místo obětí či příbuzných obětí. S tím se musí něco dělat taky, ale to se nehne, dokud bude politická situace "fungovat" na principu hádek a vzájemných podrazů, při kterých blaho národa jde ke dnu a prioritu nezískává snaha udělat něco dobře, ale snaha získat politické body a zabránit v tom samém oponentovi. To v praxi vede například k situaci, kdy se strany na něčem důležitém celkem dobře shodují, ale chtějí se před svými voliči lišit od těch "druhých, zlých, co to s nima nemyslej tak dobře" nebo prostě nechtějí, aby si body připsal protivník a tak problém nevyřeší. Do toho si samozřejmě ještě přisaděj malé strany, kde se vždycky najde nějaký ochotný "aktivista", který nebude váhat a vrazí kudlu do zad komukoliv, jen aby tím přinesl svojí pidistraně trošku publicity. To je hnus, který je třeba rázně utnout.
Dále je hrozné svinstvo, že voliči se nemohou zradám politických programů nijak bránit, tedy by to chtělo vymyslet, jak udělat politické programy závazné a jak to udělat, aby při objevení nějakých důležitých novot musela být buď větší politická shoda nebo referendum. Referendum ale není levná a lehká záležitost a novoty se objevují každý den a bylo by tedy nutné nějak odlišit důležité od nedůležitého. Je jasné, že například nějaká novela nepodstatného zákona by asi důležitá moc nebyla. Naopak ale otázky typu radar nebo lisabonská smlouva či euroústava jsou už poněkud závažnější, byť já osobně jsem proti referendům ve vojenských otázkách, protože je tím vojenská bezpečnost vkládána do rukou politickým populistům, kteří klidně ohrozí vlastní národ jen proto, aby si nahrabali voliče či aby z nějakého důvodu naštvali opačnou stranu...Zajímavě to mají udělané ve Švýcarsku. Máte problém? Sežeňte 100 000 podpisů a referendum bude. Tím by se vše dalo celkem vklidu vyřešit....
Mno, a nakonec trošku vlastenctví - myslím si, že by měly nový systém nějak provázet vlastenecké myšlenky, protože buď si tu budeme vládnout my nebo to bude dělat někdo jiný a já nechci, aby o národních otázkách rozhodoval kdokoliv, kdo přes ČR jednou projel vlakem (v lepším případě). Též mám za to, že bychom se měli snažit i v rámci globálním o co největší ekonomickou samostatnost, protože dnes není třeba někoho napadnout vojensky. Pokud je na vás ekonomicky závislý, stačí mu utnout zdroje skrz nějaké ekonomické embargo. Pokud je stát silně autonomní, má proti tomuto jistou obranu. To však na druhou stranu nesmí vést k izolaci, takže je otázkou, jak najít co nejlepší poměr mezi autonomií a otevřeností. Jak se totiž ukazuje například na dnešní ekonomické krizi, provázanost je fajn, protože někdo z druhého konce světa do vás může investovat peníze a vzájemně se tak podporujete. Na druhou stranu - sekne to s jedním a může to vyvolat dominový efekt stejného rázu, jaký je ten, který svět prožívá dnes. Každopádně snahou o autonomii se nic pokazit nemůže, ale opět je otázkou, jak ji podporovat, aby výsledkem toho nebyla například podpora nekvalitního vlastního zboží s odmítnutím kvalitnějšího jen proto, že je ze zahraničí. Celá tato snaha též vyvolává určitou myšlenku na centrální plánování, ale kam nás to za bošlevika dovedlo víme snad všichni.....
Žádné komentáře:
Okomentovat