Ateismus, duchovno a pár věcí okolo toho

Ahoj, již dlouho se setkávám s tím, že ateista je člověk odmítající duchovno. Člověk neznající výhody věření, atd., atd. Rozhodl jsem se tedy napsat další článek, který doufám už definitivně vysvětlí, že tomu tak ani omylem být nemusí.

Prvně je třeba vysvětlit pojem ateismu. Často se setkávám s tendencemi vnímat ateismus jako nějakou ideologii, která stojí na opačné straně barikády než jsou nábožensky věřící a tedy ateista je člověk odmítající duchovno protože věřící je brán za člověka duchovního. Na tom ale není ani zbla pravdy. Náboženství je ideologie postavená na iracionálnu. Náboženská víra z nikoho ještě nedělá duchovní bytost. A ateismus? To je pouhý stav. Není to myšlenkový směr, který by nějak určoval lidský život. Ateista vyjadřuje svým postojem, že dokáže žít život aniž by ho podmiňoval nějakým Bohem nebo bohy vnímanými jako reálné bytosti. Často se pak lidé ptají, z čeho ateista bere svoji morálku, když nemá Boha. Odpověď je jednoduchá. Bere ji přesně tam, kde kdokoliv jinej. Čerpá ze svých myšlenek a ze své zkušenosti. Člověk k morálce Boha nepotřebuje. Chcete důkaz? Důkazem jsou miliony lidí, kteří bez něj žijí spokojený a vyrovnaný život.

Často se taky setkávám se snahou míchat dohromady ateismus a komunismus. Ateismus je součástí komunistického materialismu. O tom žádná. Ale komunismus či nějaký jiný ismus není součástí ateismu. Jak jsem již říkal, ateismus je stav, kdy jednoduše nepotřebujete Boha či bohy ke svému životu. Dokážete žít život i bez nich. Ateista tedy může být hlupák, stejně tak jako génius, může to být komunista, nacista, demokrat, apolitik. Může to být dobrák, stejně tak jako to může být totální svině. Ateismus o člověku vypovídá pouze jediné - že nepotřebuje svůj život podmiňovat či spojovat s vírou v reálnou existenci nadpřirozených bytostí (či bytosti), které (která) řídí či nějak ovlivňují (ovlivňuje) náš život.

Následuje pojem víry. V tom je to taky dost zamotaný. Především je za věřícího považován člověk zpravidla náboženský, za nevěřícího pak ateista. To jsou hovadiny. Věřící jsme všichni. Víra je součástí našich každodenních životů. Ne však ta náboženská. Náboženská víra a víra jsou dvě naprosto rozdílné věci plynoucí však ze stejného přirozeného základu. Víra je je naprosto obvyklá danost. Člověk nemá v moci na sto procent něco poznat. Neznáme ani sami sebe a pak se divíme, jak jsme ve vypjaté situaci zareagovali. Kdykoliv člověk něco dělá, aplikuje přitom víru. Kdykoliv vyjádříme nějaký názor, tak i když si jim sami nejsme jistí, už v tu chvíli vyjadřujeme zároveň víru, protože kdybychom ani trošku nevěřili ve smysl toho, co říkáme, tak bychom to neříkali. Když jdeme do práce nebo do školy. Když si ráno a večer čistíme zuby. Když si utřeme zadek po použití toalety. Když já teď píšu tenhle článek a vy ho později čtete. Ve všech těchto chvílích musíme tak nějak věřit, že to má smysl. Víra jako taková je tedy něco totálně nekonkrétnícho, co se v konkrétno projevuje až ve chvíli, kdy věříme v něco či něčemu nebo když děláme něco. Náboženská víra znamená, že člověk něčemu konkrétnímu věří. Věří, že něco je tak či onak, věří, že něco tak či onak bylo, věří v bytost, jejíž existenci nemůže prokázat, atd. Komunista věří své ideologii, nacista věří své ideologii, demokrat věří své ideologii, atd., atd.

Podstatnou roli pak hraje schopnost rozlišování racionality a iracionálna. Není nic neobvyklého, že člověk ke svému životu potřebuje nějakou tu mystiku, atd. Pořád je ale nutné umět to oddělit od reality. Můžeme se například bavit o náboženských přikázáních, možnostech žití či nežití pod nimi, jejich základech, atd., ale fakticky to nelze směšovat nějak s realitou. To plyne už ze samotného pojetí víry. Náboženská víra je iracionální. Kdyby nebyla, nejednalo by se o věření, ale o otázku, kdo to ví a kdo ještě ne. Již dlouhá staletí jsou zde pokusy vysvětlovat náboženství skrz aristotelskou logiku. To je ale nesmysl. Může zde být argument, že Bůh se vyjevuje v přírodě a i člověka udělal ke svému obrazu, tedy je možné na víru aplikovat aristotelskou logiku, protože ta je aplikovatelná na věci v přírodě a ty jsou propojeny s Bohem. Není to ale pravda. Pokud vezmeme něco reálného, prokazatelného, ověřitelného jako tvrzení A a k tomu přidáme nějaké biblické tvrzení B, výsledek pak nikdy nemůže být racionální. Bude to samozřejmě v sobě mít kousek racionálna, ale stejně tak kousek iracionality. Celkově to ale pak jako racionální brát nelze.

Dále je zde otázka víry a rozumu. Obě se svým způsobem nepotřebují, přesto se musí doplňovat, aby měly smysl. Věřit se dá čemukoliv ať už je to sebenereálnější nebo naopak sebereálnější. Proto je zde rozum, aby víru korigoval. Víra a rozum jsou dva principy, které se doplňují. Rozum rozvažuje, víra koná. Dá se říct, že se oba potřebují. Jelikož je vše relativní, tak rozum potřebuje víru, aby mohl konat, víra pak potřebuje rozum, aby nekonala blbosti. Můžu například uvěřit, že když teďka otevřu okno a skočím ven, tak budu létat. Proč by ne? Uvěřit se tomu dá. Ale zabiju se. Proto je tu rozum a já teďka nepůjdu a nevyskočím z okna. Stejně tak často potřebujete konat, přestože rozum říká, že je to konání rizikové a může to blbě dopadnout. Bez rizika by se ale člověk nikdy nehnul z místa. V jakékoliv situaci vykazující nějaké riziko se svým způsobem nutíme překonávat rozum vírou. Stejně tak nás ale rozum stále koriguje, abychom si "nevěřili až moc". Jak vidíte, namíchání těchto dvou principů je záležitostí jednotlivce a to v jakékoliv situaci.

A teď to duchovno. Často se člověk může setkat s tím, že náboženský věřící považující za reálné nadpozemské bytosti, ráj, peklo, onen svět, atd., je považován za člověka duchovního zatímco náboženský nevěřící není. Já jsem však přesvědčen, že víra v Boha z člověka ještě ani zdaleka nedělá duchovní bytost. Že věříte v Boha či další zmíněné věci, z vás dělá pouze příznivce teorie jejich existence. Ideální příklad takového člověka jsem potkal nedávno. Nadával mi do vykořeněných ateistů, snažil se mě spasit svoji "dokonalou" vírou a smál se tomu, že někdo věří v nějaký energie ve stromech, předmětech, v léčitelství, atd. Samozřejmě neopoměl dodat, jak moc se těší až se budu smažit v pekle, křesťan jeden milující:))) ... Samozřejmě tímto nechci říct, že člověk vyznávající náboženství musí být jen ideolog nebo stejnej magor jako výše zmíněný případ. Ani omylem. Jenom tvrdím, že přihlášením se k náboženství nezačíná lidská spiritualita.

Již jsem psal, že ateista není ideolog, ale člověk nevěřící v reálnou existenci boží na základě fatálního nedostatku důkazů o ní. Tento stav mimochodem považuji za naše kulturní dědictví a historickou zkušenost, na níž bychom měli pamatovat, ale o tom se rozepíšu více až někde jinde. Nevěření v metafyzický mimosvět, konkrétního Boha či jeho zjevený morální řád však nemusí z ateisty dělat neduchovní bytost. Neznamená to, že ateista nemůže ničemu věřit nebo že nemůže mít i vlastní idoly (bůžky). Já jsem třeba ateista, přesto na krku nosím obrácenej kříž a Thorovo kladivo. Oba tito bozi mi hodně pomohli. Ne tím, že by existovali, ale tím, že každý z nich mi byl příkladem. Podobně jako někdo má za příklad třeba celebrity, atd. Oba mě dovedli k mnohým myšlenkám, vidina jejich povah a skutků mi často dokázala ovlivnit rozhodnutí, donutilo mě to rozvažovat nad hodně věcma, zlepšit hodně věcí, atd. Tohle je dle mě pravé duchovno. Víra v nadpřirozeno z člověka dle mě nedělá duchovní bytost. Schopnost sám sebe měnit a vnímat i okolí nejenom z vnějšku ale i z vnitřku a schopnost těžit z vlastní iracionální a neideologizované mystiky je dle mě duchovnem. I obyčejný strom může mít v sobě tak velkou sílu, že to člověka změní. Pamatuji si na jeden takový. Uprostřed jehličnatého lesa, sám taky asi nějaký druh jehličnanu, už přesně nevím. Vypadal jako strom druidů. I v tom lese vypadal jako z jiného světa. Stál jsem pod ním a vnímal neuvěřitelnou moc, bázeň a sílu života. Napadalo mě spousta myšlenek, uvědomoval jsem si spoustu věcí aniž by padlo jediné slovo. To je duchovno, ale takové duchovno najdeme jenom v určitých předmětech, tvorech, situacích. Proto třeba já, ateista, nijak nepopírám domácí bůžky, vlastní božstva, božstva určitých míst, stromů, atd. Vše toto má smysl a že se nejedná o všemocnou bytost? Že je to třeba i fantazie? To nevadí. Člověk potřebuje právě omezené vzory. Nepotřebuje něco, co je tak mocné, že je to vším. Věci mají smysl ve své ohraničenosti. Ohraničenost je ale nedokonalostí. Dokonalost je něco, nad čím můžeme přemýšlet, ale nesmíme to brát zase až tak vážně. My nemáme s dokonalostí co do činění. Ani nemůžeme mít. Život by zanikl. A přesně proto třeba tvrdím, že křesťanství vzývá smrt, zánik, úpadek. Snahou o dokonalost se stává absolutním a to v praxi znamená, že některé vlastnosti staví na piedestal dějin, jiné se snaží totálně vyhladit. To je ale špatně, protože není jenom zlá nebo jenom dobrá vlastnost. Viz komunismus - základním pramenem a vlastností byl altruismus, ve jménu kterého se vraždilo. I u křesťanství se vraždilo pro lásku a to pořádně. Můžeme třeba nesouhlasit s tím, že tohle není projev lásky, ale proč by nemohl být? Vždyť jen obyčejná žárlivost ve vztahu vede k tomu, že se občas najde magor, co svoji milovanou ze žárlivosti zavraždí. Žárlivost jako taková je přirozená věc a neškodí v malém množství, ale jak v malém, tak ve velkém, je projevem lásky. Jindy zase třeba nějaký vědec může vymyslet něco, co pomůže tisícům lidí a žene ho přitom ne nějakej zájem o ně, ale egoismus a vidina vlastní slávy a bohatství:). Nic není jen černé nebo bílé. Markýz de Sade ve své Justině popisoval, jak nebohou Justinu análně znásilňoval a bičoval člověk, kterému předtím zachránila život a ona ho prosila a ptala se, proč ji takhle ubližuje, když mu pomohla a on se ji vysmál s tím, že se ji nikdo neprosil aby ho zachraňovala a že tím, že ho zachránila, udělala dobře vlastnímu svědomíčku a že on ji má teď být vděčnej za to, že ona si udělala dobře? ... Chápu, zní to děsně zvrhle a je to extrémní a samozřejmě ne vždy platný případ, ale i takhle to často je. Získáte vlastní dobrý pocit z pomoci někomu, ale nic z toho by nebylo, kdyby on se nedostal do potíží. Samozřejmě není pravidlem stejná následná reakce, jakou měl onen násilník ani že vždy děláte něco pro vlastní dobrý pocit, atd. Chci tím jen ukázat propojenost a relativitu toho všeho. ... Pomocí cizímu děláš sám sobě dobře, protože též v tu chvíli máš moc. Ty v tu chvíli rozhoduješ, řídíš situaci a opájíš se pocitem moci a síly. Tohle věděl Sade, Nietzsche, věděl to i Immanuel Kant, který proto svůj kategorický imperativ zakládal apriorně a který proto taky tvrdil, že morální je jen to, co neuděláme z žádných konkrétních pohnutek, ale čistě pro morálno samotné. Jak ale vidíme, tak absolutizací morálka ztrácí smysl. Pokud chceme někomu pomáhat pro morálno samotné, pak je nám defakto ten jedinec naprosto u řiti. Vůbec pak o pomoc tomu člověku nejde. Jde o morálku, na něj se zvysoka kašle. Tím se z morálky stává totálně nelidská ideologie, protože ztrácí svoji partikularitu. Tohle platí i o ostatních hodnotách. Postavíme-li je na absolutní piedestal dokonalosti, zabijeme je.

Jak tedy vidno, neodmítám jakožto ateista duchovní zážitky, ale jejich ideologizující absolutizaci. Můžu si je samozřejmě vykládat všelijak a hledat v nich všechno možné, ale absolutizace je zde naprosto neodůvodněným jevem. Plno z nich taky může být blouznění, plno může být placebo, plno cizích zážitků může být výsledkem choroby (schizofrenie třeba), která ale samotná může mít sakra zvláštní projevy třeba v tom, když (o tomhle jsem slyšel, ale nemám potvrzený zdroj) se prý dělaly výzkumy a kolikrát se stalo, že skupina schizofreniků viděla ty samé přeludy. Pak tady je otázka naladěnosti. Například jsem dříve poslouchal párkrát uklidňující kazety. Myslím, že to namlouval Moravec nebo někdo takovej s podobně hlubokým hlasem. Bylo tam plno zvuků přírody, atd. a já jsem poslouchal a poslouchal a naprosto jsem se uvolnil a nechal jsem "ať to v hlavě prostě nějak plyne" a za chvíli jsem zjistil, že představy, které jsem viděl, jsem viděl chvíli předtím než on sám je začal přesně takto popisovat. A teď je otázka, co vlastně proběhlo, atd. Pak tady je třeba léčitelství přikládáním rukou. Sám jsem s tímhle experimentoval a prostě to funguje. Nebo když vidíme duchovní síly některých mistrů bojových umění, kteří prostě dělají věci, co logicky nejdou vysvětlit, vypadá to často, že porušují fyzikální zákony a používají k tomu svoji duchovní sílu, práci s energií, atd. Ale s jakou energií? To je taky otázka.

Rozhodně tedy neodmítám duchovno ani existenci boha (teď nemyslím toho křesťanského, ale spíše formu síly mající jakousi zvláštní, pro nás nepochopitelnou energii) či bohů, jenom si myslím, že je zde příliš mnoho otázek na to, abychom směli tvrdit, že máme nějakou odpověď a též si myslím, že Bůh je jednou z těch jednoduchých odpovědí. Různé mystické odpovědi se jeví hluboké, přitom se často díky totální neprokazatelnosti a odtrženosti od všeho dění nedají označit ani jako povrchní. Pak tady je třeba spousta situací, kdy se říká o někom, že se "podruhý narodil". Člověk má tendence za tím něco hledat, protože mu přijde prakticky nemožné, aby tohle byla "jenom náhoda." Ale opět jsou to vše spekulace. Takže duchovno neodmítám, jenom se snažím držet při zemi, protože vím, jak má člověk bujnou fantazii (A to hlavně v otázkách nadpřirozena, které už svojí podstatou automaticky boří veškerou logiku, protože jsou od začátku brány jako "mimo přirozenost a tedy i mimo rozum, standartní postupy myšlení, racionální zkušenost") a jak zrádná je zde i ona zmíněná logika. Ideální příklad je Däniken se svojí kombinací racionality a iracionálna. Vše, co píše, dává na první pohled smysl. A jsou to až neuvěřitelný věci to o mimozemským původu života, atd. Jenže ten chlápek dělá přesně to, co dělají mnozí náboženští věřící. Kombinuje racionální poznatky s logikou a fantazií. On to založí na realitě, něco si domyslí, dohromady to dává smysl, ale obří část toho je fantazie - tedy celkový výsledek je iracionální. Vezměme si třeba nějakou reálnou událost, kolem které jsou otázky. Nějak si to reálně vysvětlíme, ale musíme k tomu něco domýšlet. Pokud pak ale toto celé následně použijeme jako základ pro něco, tak už se dostáváme do bludného kruhu fantazií, kdy ty používáme jako reálný základ něčeho, co už má kousek fantazie obsažený v sobě a tenhle třeba i jen malej kousek způsobí promítnutí té fantazie do dalšího celku, který tím vznikne (a to s plným použitím logiky).

Tím se dostáváme k otázce poznání - je prokázané, že neznáme pořádně ani sebe samotné, natož pak abychom mohli na 100 % poznat něco jiného. Vezměme si teď třeba do ruky nějakej předmět. Vidíme ho celý? Nevidíme, přesto ho tak vnímáme. Když koukáme na slona zepředu, tak si musíme představovat zadek, aby nám to dávalo smysl. Respektive si ho nepředstavujeme, ale domýšlíme a ani na to přitom nemyslíme. Prostě to tak vnímáme. Takže ta fantazie funguje tak trošku všude. A teď z toho vydestilovat nějaké skutečné poznání. Tady je hrozný množství otázek. Na mnohé se dá tak nějak dobře odpovědět, ale mnohé, jako třeba Bůh, nebe, peklo, zásvětí celkově, duše, atd., jsou už založené hrozně moc na té fantazii, přestože nad mnoha duchovními silami doslova "zůstává rozum stát" a i onen placebo efekt je prakticky neuvěřitelná věc, když si vezmeme, že pouhou myšlenkou se někdo uzdraví. Zkráceně jsou zde prokazatelně ohromné zkušenosti s mnoha věcmi, které neumíme zatím pořádně vysvětlit. A já jednoduše odmítám nechat si to vysvětlit fantazií, přestože vím, že reálně se ji úplně vyhnout taky nelze. Musíme ale hledat co nejméně fantazírující postupy nebo v otázkách mystiky a víry naopak fantazírovat na plné obrátky, ale s vědomím toho, že je to jen fantazie.

S náboženstvími je to často podobně jako když někdo stojí před tabulí, úplně dutej, učitel mu klade otázky a on, protože to nevzdá, si vymejšlí odpovědi a snaží se logicky si domyslet, jak to asi mohlo být. Jenže před tou tabulí vás učitel sejme, pokud si vymyslíte nějakou kravinu. V náboženství se toto nekoná. Jak řekl Pat Condell: "Teolog je expertem na neprokazatelné." V náboženské fantazii, která je reakcí na nějaký duchovní prožitek nebo vnitřní puzení, vás nikdo nesrovná a nepošle do lavice s pětkou, protože není nikdo, kdo by mohl prokázat, zda kecáte či nekecáte. Ale člověk, kterému nebylo něco vyvráceno, má tendence tomu věřit. Však jsme to jistě sami mnohokrát zažili. Bavíme se s jedním a tomu našimi argumenty rozdrtíme ty jeho a to nám dá skvělej pocit pravdy přesně do tý chvíle než přijde druhej a rozseká stejně naše ideje:) Otázek okolo toho je mnoho a přesně proto je třeba hledat odpovědi co nejstřízlivěji a plně si uvědomovat, s čím zde kalkulujeme a že jednou z nejčastějších lží je obelhání sebe sama. A znakem obelhání sebe sama je, že si to neuvědomujeme, jenže tomu věříme a vydáváme to za pravdu a tak můžeme nechtě zblbnout mnohé další.

A koneckonců - kdyby něco z toho všeho zásvětního bylo prokázáno, nejednalo by se o věření v to něco, ale o vědění toho něčeho. Nebyl by rozdíl věřící a nevěřící, ale vědoucí a člověk, který to ještě neví a kdyby se to skutečně dokázalo, každý by se mohl přetrhnout, aby to ostatním sdělil:)

Závěrem: Nebojme se pracovat jak s racionálnem, tak s iracionálnem. Přeci jenom - kolikrát nás napadnou úžasné věci právě ve chvíli, kdy se naše iracionální fantazie totálně urve ze řetězu. Kolik umění již takto vzniklo. Nebojme si přiznat, že je plno věcí, kterým nerozumíme, nebojme se zkoumat a experimentovat. Učme se ale přitom odlišovat to, co jsme si vyfantazírovali od reálně potvrzených věcí a mějme přitom na vědomí, že není nikdo, kdo by nás v takovém okamžiku dokázal "opravit". A přesně proto si musíme o to víc uvědomovat, že zde hraje roli neskutečné množství neprobádaných činitelů a v takových případech není nic jednoduššího než podlehnout vlastní odpovědi.