Víra v Boha jako důkaz jeho neexistence

Tak jsem si zase pročetl pár křesťanských článků a fakt se občas nestačím divit. Například jsem se dozvěděl, že jakožto ateista nemám právo morálně někoho soudit, protože moje morálka nemá základ v Bohu. Trošku mi to připomíná kreslené video, kde jeden panáček druhému vyjmenovával různé bohy. Pokaždé se ho ptal, jestli v ně věří a byl totálně vklidu, když druhý odpověděl, že ne. Ale jakmile se zeptal na Jahveho a ten druhý zase odpověděl, že ne, tak ho seřval, že je amorální ateista.
Nestačil jsem se divit, s jak pevným odhodláním je mi často někdo schopen existenci Boha podsouvat jako něco naprosto reálného, s čím se pomalu nedá ani polemizovat a dokonce mě jakožto "amorálního ateistu" na základě tohoto vyřazovat z jakékoliv diskuse o tomto tématu. Trošku mě to přivedlo k zamyšlení a došlo mi o víře v Boha pár zajímavých věcí. Především je sama argumentem proti jeho existenci, protože kdyby existoval skutečný důkaz, nebylo by pak potřeba víry.
Z víry v Boha neplyne jenom argument proti jeho existenci, ale dost to podrývá i křesťanskou morálku. Pokud by Bůh nebyl, celé křesťanství by byla jen lživá iluze. A jelikož křesťané za 2000 let svého snažení nepřinesli jeden jediný reálný důkaz jeho bytí, tak se skoro podbízí, že ani oni sami v tom nemají zrovna pevnou půdu pod nohama.
A co třeba proroci? Kolik už jich existovalo? Hlasatelů jediného správného řádu, zvěstovatelů apokalypsy, atd.? A kolik z nich očekávalo něco podobného už každým okamžikem? A kolika z nich se to splnilo? Žeby žádnému? Pokud křesťanství nemá skutečný důkaz Boha, tak se tím opět přímo podbízí, že ono samo je jedním velkým podvodem. Stejným jako tisíce podvodů před jeho vynálezem i po něm. Jeho výjimka spočívá pouze v otevřenosti. Většina sekt je uzavřených a berou jen někoho. Křesťané berou vše a zároveň jsou exkluzívním náboženstvím (tj. považují sami sebe za vrchol) a paradoxně tím se stali tak houževnatou a rozšířenou ideologií.
Tím se dostávám k další formě snah o vykázání skutečnosti křesťanství. Přežilo prý 2000 let, takže něco na něm být musí. Bohužel pro křesťany, i kdyby přežilo 100 000 let, nečinilo by to byť jen jedinou z jejich myšlenek o nic pravdivější. Celé to svědčí jen o úspěšném postupu v získávání a udržování příznivců.
V dřívější době existovala spousta snah o přinášení důkazů existence Boha či bohů. Prorokové prostě řekli, že to tak je a dokázali si získat dostatek příznivců. Nic zvláštního. Mraky sekt existují i dnes a i když jsou dnešní lidé mnohonásobně vzdělanější než lidé tenkrát, stejně svým prorokům stále zobou z ruky. Co hůř - často se zdá, že čím větší a nepravděpodobnější kravinu si prorok vymyslí, tím přesvědčenější bude mít věřící.
S metafyzickými koncepty boží existence ale často přicházeli i duchové podstatně vzdělanější a přemýšlivější. Platón přichází s teorií sebepohybu, kdy duše pohybuje sama sebou i věcmi okolo. Duše, která pohybuje celým vesmírem, je bohem. Aristotelés počítá s neměnnými podstatami věcí, které jsou základem pro existenci věcí skutečných. Opět kalkuluje i s pohybem, který vnímá jako kauzální řetězec příčin, jež musí mít někde počátek. Ten musí logicky začínat sám v sobě. Prvotní hybatel.
Na Aristotela navázal Tomáš Akvinský, který počítá s tím, že Bůh jakožto stvořitel se promítl do našeho světa a tedy by měl být z něj nějak poznavatelný. K tomu předkládá svých pět důkazů.
1 - důkaz z pohybu (viz Aristotelés)
2 - důkaz z příčinnosti (Prakticky to samé, co bod první. Řetěz příčin a důsledků musel někde začít a tedy předpokládá prvotního hybatele.)
3 - důkaz z nahodilosti a nutnosti (Vše vzniká náhodou a tedy je možnost, že by to nemuselo být vůbec. Ale tu možnost, že možnost vzniku byla naplněna, nachází Akvinský v Bohu, který ji zapříčinil.)
4 - důkaz stupňů dokonalosti (Akvinský zde předkládá jako důkaz existenci hierarchii věcí v přírodě. Něco je dobré, něco je lepší, pravdivější, dokonalejší, jsoucnější a z toho lze soudit až "nahoru". Mě osobně se to jeví trošku jako kruhová argumentace. Má to být jeden z důkazů existence vyšší moci, ale sám tu vyšší moc již předpokládá, protože vychází z toho, že nějaká hierarchie a dobro a zlo již existují.)
5 - důkaz z účelnosti (Vše v přírodě se děje za nějakým cílem. Ale jelikož příroda nemá vlastní vůli, musí to být řízeno "zvenčí". Mno, Akvinský ještě neznal genetiku, takže mu to odpusťme.)
S dalšími argumenty přišel Augustinus, dle kterého je Bůh poznatelný rozumem. Tím jsme schopni nahlížet věci vyšší než je on sám a tedy i Boha.
Celkem zajímavou slovní akrobacii při snahách o důkaz Boha přinesl středověký myslitel Anselm z Canterbury. Vycházel z pojmu "to, nad co nic vyššího nelze myslet" a předpokládal, že to může být buď v rozumu nebo ve skutečnosti. Druhou možnost ale považoval za něco vyššího. Tedy co může být v rozumu, je podřazeno tomu, co může být ve skutečnosti. To by dle Anselma měl být důkaz existence Boha.
Jiní myslitelé v antice vycházeli například z toho, že svět je krásný a tedy musel být stvořený rozumem. Lidský rozum na něco takového ale nemá, takže zde musí být rozum nějakých božstev.
V současnosti je velmi oblíbená i teorie inteligentního designu. Vychází z toho, že vše bylo nějak naplánováno, má svůj účel a skvěle do sebe zapadá. Stvoření není náhodné a funguje na bázi jakéhosi stroje. Zajímavá teorie, ale mě se mnohem pravděpodobnější jeví vznik různých mechanismů na základě jejich permanentních srážek. Život sám je expanzí. Ale jelikož je těch živých věcí hodně, tak to na sebe naráží a postupně se tím vytvoří zažité a celkem ustálené mechanismy. A neplatí to jen o živých tvorech, funguje to v celé přírodě. Různé formy existence mají různé vlivy na své okolí. Že to celé funguje jako naplánovaný mechanismus se nám může jednoduše jevit proto, že náš život je jednoduše krátký. Rodíme se do světa, který se postupně mění, ale na něčem už funguje. Nemáme ale přitom v hlavách ty miliardy let formování předtím a tak se nám může zdát, že se rodíme do jakéhosi řádu.
Jak je vidno, snah o prokázání existence Boha či bohů tady bylo, je a bude víc než dost. Nic z toho ale není přímo vědecky uznatelný důkaz. Plno z těch věcí se nám může zdát i logických, ale je třeba si uvědomit, že i hrom a blesk měly v mnoha civilizacích jako své naprosto všeobecně přijímané vysvětlení bohy. I dneska se ještě děje spousta věcí, které prostě zatím nepobíráme. Bůh či bozi - toť stará a oblíbená vysvětlení na všechno, co jinak vysvětlit člověk nedokáže. Hodit to na neprokazatelnou vyšší moc a nejlépe se pak ještě označit za jejího služebníka. Jak jednoduché.
Na pevnou a neotřesitelnou víru se horečnatě apeluje všude, kde je zároveň nedostatek důkazů podkládajících danou problematiku. A tohle se zdaleka netýká jenom náboženství. Je třeba zbystřit kdekoliv, kde nám říkají: "Takhle to je a neopovažuj se o tom pochybovat." Pochybnost je jedním ze základů naší civilizace. Kdybychom pořád jenom poslouchali a nepochybovali, tak jsme stále na úrovni opic. Pochybnosti nás vedou k vyžadování důkazů. A kde nejsou důkazy, tam nastupuje víra - zpravidla tím pevnější a neotřesitelnější, čím nepravděpodobnější věci hlásá. A to platí jak pro víry náboženské, tak i pro ty politické.
Pokud jde tedy o křesťanství (ale v tomto článku na jeho místo lze klidně dosadit i islám nebo jakýkoliv jiný podobný výmysl), jeho morálka ja lživá, falešná a pěkně drzá. Tváří se jakoby nic a horečnatě přesvědčuje okolí, že její nohy nejsou z písku. Hraje si na absolutní zjevenou realitu bez sebemenšího důkazu, že tomu tak skutečně je. Bez sebemenšího důkazu, který by ji odlišoval od tisíců jiných morálek zjevených všemožnými "proroky". Celý ten jejich pojmový absolutismus je založený na něčem, co nikdy nikdo z nich nedokázal doložit. A celé to stojí a padá společně s Bohem. A ten prokázán nebyl. A tedy platí to, co jsem již zmínil ze začátku. Samotná víra v něj je důkazem proti jeho existenci. Kdyby existoval skutečný důkaz, víra by už nebyla potřeba. Jednalo by se už o znalost. A dokud takový důkaz nebude, Bůh bude stále jen naprosto nepodložená teorie.