Řád a svoboda

Právě jsem měl docela dlouhý rozhovor s jedním antifašistou a když nad tím teď přemýšlím, tak mě to přivádí na docela dost myšlenek. Především to začínalo jako klasické setkání národovecky smýšlejícího jedince s druhem naprosto opačným. Nějaké ty sarkasmy, narážky, pár náznaků vzájemného pohrdání, atd. Klasika. Ale pak jsme začli řešit určité věci a dostalo to trošku hlubší nádech. Snad veškeré myšlenky, které jsem mu psal, se dají najít i na těchto stránkách, takže to rozepisovat nebudu. Ale jistý bod zlomu přišel ve chvíli, kdy jsem začal vyzdvihovat národní smýšlení společně se svobodou. Začli jsme se totiž společně i celkem shodovat. A o tom tak trošku bude i dnešní článek.
Pokud si pročtete trošku stránky antify, tak zjistíte, že jejich naprosto běžný postup je klasicky anarchistické svádění všeho na systém. Ten vidí jako omezovatele lidské svobody a do jisté míry mají i pravdu. Jenže už jim moc nedochází, že svoboda a individualita jsou podstatně zapeklitější pojmy, než se na první pohled může zdát. Po většinu lidského času totiž byla samota tím nejhorším, co mohlo člověka potkat. Bezpečí existovalo ve skupině, ta pak potřebovala nějaký řád ke svému fungování (tedy systém). Co je to ale ten řád? Lidé toto slovo často vnímají příliš jednostranně. Jakmile se řekne řád, každý si představí buzeraci a nesvobodu v negativním slova smyslu. Pokud se podíváme kolem sebe, asi každý z nás si řekne, že je to v té naší krásné ČR pěkný bordel. Mnozí pak zatouží po řádu, pod kterým si představují soubor represivních nařízení, odstrašujících trestů a pevně stanovených morálních pravidel. Takoví často mají tendenci přiklánět se k fašismu, nacismu, komunismu nebo nějakému náboženskému systému (zde musím podotknout, že zdaleka ne každý sympatizující s něčím výše uvedeným musí chtít totalitu, ale o tom asi až někdy jindy).
Opakem skupin toužících po řádu se pak zpravidla stávají anarchisté, případně mnozí liberálové. Obě skupiny touží po společnosti s co nejméně pravidly, v případě té první o společnosti bez vlády. Obě tyto skupiny si samozřejmě myslí, že to může fungovat. Jenže opak je pravdou. Ono to může fungovat jen někde a jen do určité míry a za určitých podmínek. Anarchie může vklidu fungovat na nějakém zapadlém a samostatném statku, kde žije malá skupinka lidí vyznávajících tento systém a majících zároveň dostatečnou morální úroveň (o které si už valná část z nich neuvědomuje, že drtivou většinu jejích základů mají z té nenáviděné civilizace) a taky dostatečné IQ (což taky není výsada každého). Liberalismus tak radikální není. Snaží se omezit moc státu na minimum, omezit daně, omezit byrokracii, vše co nejvíce uvolnit.
Jenže jak by fungovala anarchie v našem světě? Nebyly by zákony, takže by se veškeré kriminální živly okamžitě cítily jak ryba ve vodě. Obchody s drogami by začly kvést jako nikdy předtím. Finanční systém by se zhroutil, protože by nikdo nedokázal stabilitu měny nijak garantovat. Fungoval by směnný obchod. Ulice (to, co by z nich zbylo) by ovládaly ozbrojené gangy a nebyl by nikdo (policie například), kdo by je zastavil. Znásilnění? Vražda? Loupež? Běžná věc bez možnosti trestu pro pachatele. Je otázka, jak by to pokračovalo dál. Buď by nás "převzala" nějaká cizí země, která si vládu nezrušila, nebo by se zde zjevil nějaký vůdce, který by opět nabídl klasický totalitní řád. Pevný, bezchybný (rozuměj jako bezchybně prezentovaný), řešící rychle a jednoduše veškeré problémy. A lidé? S radostí by po něm hrábli. Společnost by v té chvíli nebyla ovládána myšlenkami typu: "Musím si dodělat školu, pak nastoupím kariéru tady a tady, časem budou dvě děti, auto, baráček, pes, bezstarostný život s milovanou osobou." Mnohem spíše by společnost trápily myšlenky typu: "Několik mých blízkých je již po smrti. Zabiti multietnickými gangy. Dceru unesli, znásilnili a protože o tom mluvila, následně ji znova znásilnili a zmrzačili. Policie neexistuje. Gangy jsou všemocné. Kde seženu jídlo? Nikdo mi nedá práci. Když něco vypěstuju, někdo mi to hned ukradne. Společnost je přelidněná a hladová. Někdo to musí vyřešit a udělat zase pořádek." ... a tím někým by byl samozřejmě nějaký totalitní diktátor. Ten by zavedl tvrdý řád, ale zřejmě naivně by se lidé domnívali, že zničí veškeré mafie a zločinecké gangy. Brát moc někomu takovému není lehká záležitost a diktátor by to jistě věděl a taky by se tomu přizpůsobil.
Do podobného průšvihu nás se svojí přehnanou tolerancí, rovnostářstvím a otevřeností všemu cizímu mohou vést i některé formy liberalismu (hlavně ty levicové). Zbořením vlastních hranic a totální otevřeností totiž způsobíme, že někdo z těch zemí, kde tak otevření nejsou, toho využije. A budeme vřelí k mnohým etnikům, ta nás v rychlosti přemnoží a následně zavedou svůj vlastní řád. Netřeba snad říkat, že zrovna dvakrát liberální nebude. Ale tak kdo by se nechtěl například klanět Alláhovi, dát obřezat vlastní dceru nebo riskovat ukamenování manželky, pokud se na ni něco nebude líbit všudypřítomné náboženské policii, že?
Oba systémy jsou tedy cestou do pekel. Do jakých ale? Z pekla nekontrolované svobody do pekla totalitních států nebo kriminokracií. Co zpravidla chtějí největší odpůrci anarchie? Totalitní stát. A co se s tím dá udělat? Nechtít ani jedno a tak trošku to nakombinovat. Prvně je třeba si uvědomit, co vlastně chceme. Myslím, že si zde mohu dovolit říct, že většina lidí nechce kriminokracii drogových kartelů ani totalitní policejní stát.
V dnešní době si už můžeme dovolit být ta již zmíněná individua. Tedy něco naprosto nemyslitelného po většinu lidských dějin. Nyní máme na to, abychom vytvořili svobodnou společnost. Ale ta svoboda něco stojí. Hlavně důležité uvědomění toho, že abychom ji ubránili, tak občas musíme jednat proti pravidlům svobody. A taky svět kolem - jeho drtivá většina se zmítá v nedemokratických režimech nebo ovládána totalitními náboženstvími. Pokud jim svobodně dovolíme rozprostřít zde své sítě, tak nás do nich jednoduše chytnou taky a kdo to odnese jako první? Naše svoboda a my s ní.
Co tedy? Řád nebo svobodu? Podle mě obojí. Každá společnost má nějaký řád. Je to soubor pravidel a obecně přijímané mentality. Řád ani zdaleka nemusí být totalitní buzerace. I společnost velmi svobodná může mít funkční a pevný řád. Jde o to, jak ten řád nastavit. Jeho základní myšlenkou by měla být právě ona ochrana svobody, ale ne tak, že kdejaký odpad si bude moct darem svobody vytírat zadek, ale tak, že nebude nejmenší problém bránit svobodu i tím, že bude možnost represívně přitlačit na někoho, kdo se ji snaží zneužívat. Už nikdy více tedy pozitivní diskriminace, už nikdy více politická korektnost, už nikdy více protlačování menšin a omlouvání se muslimům a jim podobným za to, že si zde někdo dovoluje mít námitky vůči jejich totalitnímu barbarství. Svoboda byla v minulosti vyplacena krví mnoha statečných lidí, kteří si přáli, aby žili v míru a vychovávali potomky v bezstarostné době. A přesně taková doba způsobila, že většině potomků je osud svobody u prdele, protože ji mají za něco, co jim nikdo nevezme a neuvědomují si ohromnou cenu tohoto daru. Proto je třeba, aby už v základech systému byly obsaženy mechanismy, s jejichž využitím nebude problém svobodu bránit. Musíme se zaměřit na systém, který bude respektovat svobodu jednotlivce, aktivně se snažit o co nejlepší jeho rozvoj, ale zároveň bude umět všechny ochránit před totalitními vlivy zevnitř i zvenčí. A nemyslím si, že je utopií například národní stát plně si vědom své autonomie a rozvíjející vlastenectví ve svých obyvatelích aniž by v nich rozvíjel šovinismus nebo se snažil všechny od okolí izolovat. I národní stát může být založen na svobodě. Proč si vybírat mezi anarchií a diktaturou, když můžeme mít řád pevný, jasně daný a zároveň svobodný?