Víra v Boha jako důkaz jeho neexistence

Tak jsem si zase pročetl pár křesťanských článků a fakt se občas nestačím divit. Například jsem se dozvěděl, že jakožto ateista nemám právo morálně někoho soudit, protože moje morálka nemá základ v Bohu. Trošku mi to připomíná kreslené video, kde jeden panáček druhému vyjmenovával různé bohy. Pokaždé se ho ptal, jestli v ně věří a byl totálně vklidu, když druhý odpověděl, že ne. Ale jakmile se zeptal na Jahveho a ten druhý zase odpověděl, že ne, tak ho seřval, že je amorální ateista.
Nestačil jsem se divit, s jak pevným odhodláním je mi často někdo schopen existenci Boha podsouvat jako něco naprosto reálného, s čím se pomalu nedá ani polemizovat a dokonce mě jakožto "amorálního ateistu" na základě tohoto vyřazovat z jakékoliv diskuse o tomto tématu. Trošku mě to přivedlo k zamyšlení a došlo mi o víře v Boha pár zajímavých věcí. Především je sama argumentem proti jeho existenci, protože kdyby existoval skutečný důkaz, nebylo by pak potřeba víry.
Z víry v Boha neplyne jenom argument proti jeho existenci, ale dost to podrývá i křesťanskou morálku. Pokud by Bůh nebyl, celé křesťanství by byla jen lživá iluze. A jelikož křesťané za 2000 let svého snažení nepřinesli jeden jediný reálný důkaz jeho bytí, tak se skoro podbízí, že ani oni sami v tom nemají zrovna pevnou půdu pod nohama.
A co třeba proroci? Kolik už jich existovalo? Hlasatelů jediného správného řádu, zvěstovatelů apokalypsy, atd.? A kolik z nich očekávalo něco podobného už každým okamžikem? A kolika z nich se to splnilo? Žeby žádnému? Pokud křesťanství nemá skutečný důkaz Boha, tak se tím opět přímo podbízí, že ono samo je jedním velkým podvodem. Stejným jako tisíce podvodů před jeho vynálezem i po něm. Jeho výjimka spočívá pouze v otevřenosti. Většina sekt je uzavřených a berou jen někoho. Křesťané berou vše a zároveň jsou exkluzívním náboženstvím (tj. považují sami sebe za vrchol) a paradoxně tím se stali tak houževnatou a rozšířenou ideologií.
Tím se dostávám k další formě snah o vykázání skutečnosti křesťanství. Přežilo prý 2000 let, takže něco na něm být musí. Bohužel pro křesťany, i kdyby přežilo 100 000 let, nečinilo by to byť jen jedinou z jejich myšlenek o nic pravdivější. Celé to svědčí jen o úspěšném postupu v získávání a udržování příznivců.
V dřívější době existovala spousta snah o přinášení důkazů existence Boha či bohů. Prorokové prostě řekli, že to tak je a dokázali si získat dostatek příznivců. Nic zvláštního. Mraky sekt existují i dnes a i když jsou dnešní lidé mnohonásobně vzdělanější než lidé tenkrát, stejně svým prorokům stále zobou z ruky. Co hůř - často se zdá, že čím větší a nepravděpodobnější kravinu si prorok vymyslí, tím přesvědčenější bude mít věřící.
S metafyzickými koncepty boží existence ale často přicházeli i duchové podstatně vzdělanější a přemýšlivější. Platón přichází s teorií sebepohybu, kdy duše pohybuje sama sebou i věcmi okolo. Duše, která pohybuje celým vesmírem, je bohem. Aristotelés počítá s neměnnými podstatami věcí, které jsou základem pro existenci věcí skutečných. Opět kalkuluje i s pohybem, který vnímá jako kauzální řetězec příčin, jež musí mít někde počátek. Ten musí logicky začínat sám v sobě. Prvotní hybatel.
Na Aristotela navázal Tomáš Akvinský, který počítá s tím, že Bůh jakožto stvořitel se promítl do našeho světa a tedy by měl být z něj nějak poznavatelný. K tomu předkládá svých pět důkazů.
1 - důkaz z pohybu (viz Aristotelés)
2 - důkaz z příčinnosti (Prakticky to samé, co bod první. Řetěz příčin a důsledků musel někde začít a tedy předpokládá prvotního hybatele.)
3 - důkaz z nahodilosti a nutnosti (Vše vzniká náhodou a tedy je možnost, že by to nemuselo být vůbec. Ale tu možnost, že možnost vzniku byla naplněna, nachází Akvinský v Bohu, který ji zapříčinil.)
4 - důkaz stupňů dokonalosti (Akvinský zde předkládá jako důkaz existenci hierarchii věcí v přírodě. Něco je dobré, něco je lepší, pravdivější, dokonalejší, jsoucnější a z toho lze soudit až "nahoru". Mě osobně se to jeví trošku jako kruhová argumentace. Má to být jeden z důkazů existence vyšší moci, ale sám tu vyšší moc již předpokládá, protože vychází z toho, že nějaká hierarchie a dobro a zlo již existují.)
5 - důkaz z účelnosti (Vše v přírodě se děje za nějakým cílem. Ale jelikož příroda nemá vlastní vůli, musí to být řízeno "zvenčí". Mno, Akvinský ještě neznal genetiku, takže mu to odpusťme.)
S dalšími argumenty přišel Augustinus, dle kterého je Bůh poznatelný rozumem. Tím jsme schopni nahlížet věci vyšší než je on sám a tedy i Boha.
Celkem zajímavou slovní akrobacii při snahách o důkaz Boha přinesl středověký myslitel Anselm z Canterbury. Vycházel z pojmu "to, nad co nic vyššího nelze myslet" a předpokládal, že to může být buď v rozumu nebo ve skutečnosti. Druhou možnost ale považoval za něco vyššího. Tedy co může být v rozumu, je podřazeno tomu, co může být ve skutečnosti. To by dle Anselma měl být důkaz existence Boha.
Jiní myslitelé v antice vycházeli například z toho, že svět je krásný a tedy musel být stvořený rozumem. Lidský rozum na něco takového ale nemá, takže zde musí být rozum nějakých božstev.
V současnosti je velmi oblíbená i teorie inteligentního designu. Vychází z toho, že vše bylo nějak naplánováno, má svůj účel a skvěle do sebe zapadá. Stvoření není náhodné a funguje na bázi jakéhosi stroje. Zajímavá teorie, ale mě se mnohem pravděpodobnější jeví vznik různých mechanismů na základě jejich permanentních srážek. Život sám je expanzí. Ale jelikož je těch živých věcí hodně, tak to na sebe naráží a postupně se tím vytvoří zažité a celkem ustálené mechanismy. A neplatí to jen o živých tvorech, funguje to v celé přírodě. Různé formy existence mají různé vlivy na své okolí. Že to celé funguje jako naplánovaný mechanismus se nám může jednoduše jevit proto, že náš život je jednoduše krátký. Rodíme se do světa, který se postupně mění, ale na něčem už funguje. Nemáme ale přitom v hlavách ty miliardy let formování předtím a tak se nám může zdát, že se rodíme do jakéhosi řádu.
Jak je vidno, snah o prokázání existence Boha či bohů tady bylo, je a bude víc než dost. Nic z toho ale není přímo vědecky uznatelný důkaz. Plno z těch věcí se nám může zdát i logických, ale je třeba si uvědomit, že i hrom a blesk měly v mnoha civilizacích jako své naprosto všeobecně přijímané vysvětlení bohy. I dneska se ještě děje spousta věcí, které prostě zatím nepobíráme. Bůh či bozi - toť stará a oblíbená vysvětlení na všechno, co jinak vysvětlit člověk nedokáže. Hodit to na neprokazatelnou vyšší moc a nejlépe se pak ještě označit za jejího služebníka. Jak jednoduché.
Na pevnou a neotřesitelnou víru se horečnatě apeluje všude, kde je zároveň nedostatek důkazů podkládajících danou problematiku. A tohle se zdaleka netýká jenom náboženství. Je třeba zbystřit kdekoliv, kde nám říkají: "Takhle to je a neopovažuj se o tom pochybovat." Pochybnost je jedním ze základů naší civilizace. Kdybychom pořád jenom poslouchali a nepochybovali, tak jsme stále na úrovni opic. Pochybnosti nás vedou k vyžadování důkazů. A kde nejsou důkazy, tam nastupuje víra - zpravidla tím pevnější a neotřesitelnější, čím nepravděpodobnější věci hlásá. A to platí jak pro víry náboženské, tak i pro ty politické.
Pokud jde tedy o křesťanství (ale v tomto článku na jeho místo lze klidně dosadit i islám nebo jakýkoliv jiný podobný výmysl), jeho morálka ja lživá, falešná a pěkně drzá. Tváří se jakoby nic a horečnatě přesvědčuje okolí, že její nohy nejsou z písku. Hraje si na absolutní zjevenou realitu bez sebemenšího důkazu, že tomu tak skutečně je. Bez sebemenšího důkazu, který by ji odlišoval od tisíců jiných morálek zjevených všemožnými "proroky". Celý ten jejich pojmový absolutismus je založený na něčem, co nikdy nikdo z nich nedokázal doložit. A celé to stojí a padá společně s Bohem. A ten prokázán nebyl. A tedy platí to, co jsem již zmínil ze začátku. Samotná víra v něj je důkazem proti jeho existenci. Kdyby existoval skutečný důkaz, víra by už nebyla potřeba. Jednalo by se už o znalost. A dokud takový důkaz nebude, Bůh bude stále jen naprosto nepodložená teorie.

Řád a svoboda

Právě jsem měl docela dlouhý rozhovor s jedním antifašistou a když nad tím teď přemýšlím, tak mě to přivádí na docela dost myšlenek. Především to začínalo jako klasické setkání národovecky smýšlejícího jedince s druhem naprosto opačným. Nějaké ty sarkasmy, narážky, pár náznaků vzájemného pohrdání, atd. Klasika. Ale pak jsme začli řešit určité věci a dostalo to trošku hlubší nádech. Snad veškeré myšlenky, které jsem mu psal, se dají najít i na těchto stránkách, takže to rozepisovat nebudu. Ale jistý bod zlomu přišel ve chvíli, kdy jsem začal vyzdvihovat národní smýšlení společně se svobodou. Začli jsme se totiž společně i celkem shodovat. A o tom tak trošku bude i dnešní článek.
Pokud si pročtete trošku stránky antify, tak zjistíte, že jejich naprosto běžný postup je klasicky anarchistické svádění všeho na systém. Ten vidí jako omezovatele lidské svobody a do jisté míry mají i pravdu. Jenže už jim moc nedochází, že svoboda a individualita jsou podstatně zapeklitější pojmy, než se na první pohled může zdát. Po většinu lidského času totiž byla samota tím nejhorším, co mohlo člověka potkat. Bezpečí existovalo ve skupině, ta pak potřebovala nějaký řád ke svému fungování (tedy systém). Co je to ale ten řád? Lidé toto slovo často vnímají příliš jednostranně. Jakmile se řekne řád, každý si představí buzeraci a nesvobodu v negativním slova smyslu. Pokud se podíváme kolem sebe, asi každý z nás si řekne, že je to v té naší krásné ČR pěkný bordel. Mnozí pak zatouží po řádu, pod kterým si představují soubor represivních nařízení, odstrašujících trestů a pevně stanovených morálních pravidel. Takoví často mají tendenci přiklánět se k fašismu, nacismu, komunismu nebo nějakému náboženskému systému (zde musím podotknout, že zdaleka ne každý sympatizující s něčím výše uvedeným musí chtít totalitu, ale o tom asi až někdy jindy).
Opakem skupin toužících po řádu se pak zpravidla stávají anarchisté, případně mnozí liberálové. Obě skupiny touží po společnosti s co nejméně pravidly, v případě té první o společnosti bez vlády. Obě tyto skupiny si samozřejmě myslí, že to může fungovat. Jenže opak je pravdou. Ono to může fungovat jen někde a jen do určité míry a za určitých podmínek. Anarchie může vklidu fungovat na nějakém zapadlém a samostatném statku, kde žije malá skupinka lidí vyznávajících tento systém a majících zároveň dostatečnou morální úroveň (o které si už valná část z nich neuvědomuje, že drtivou většinu jejích základů mají z té nenáviděné civilizace) a taky dostatečné IQ (což taky není výsada každého). Liberalismus tak radikální není. Snaží se omezit moc státu na minimum, omezit daně, omezit byrokracii, vše co nejvíce uvolnit.
Jenže jak by fungovala anarchie v našem světě? Nebyly by zákony, takže by se veškeré kriminální živly okamžitě cítily jak ryba ve vodě. Obchody s drogami by začly kvést jako nikdy předtím. Finanční systém by se zhroutil, protože by nikdo nedokázal stabilitu měny nijak garantovat. Fungoval by směnný obchod. Ulice (to, co by z nich zbylo) by ovládaly ozbrojené gangy a nebyl by nikdo (policie například), kdo by je zastavil. Znásilnění? Vražda? Loupež? Běžná věc bez možnosti trestu pro pachatele. Je otázka, jak by to pokračovalo dál. Buď by nás "převzala" nějaká cizí země, která si vládu nezrušila, nebo by se zde zjevil nějaký vůdce, který by opět nabídl klasický totalitní řád. Pevný, bezchybný (rozuměj jako bezchybně prezentovaný), řešící rychle a jednoduše veškeré problémy. A lidé? S radostí by po něm hrábli. Společnost by v té chvíli nebyla ovládána myšlenkami typu: "Musím si dodělat školu, pak nastoupím kariéru tady a tady, časem budou dvě děti, auto, baráček, pes, bezstarostný život s milovanou osobou." Mnohem spíše by společnost trápily myšlenky typu: "Několik mých blízkých je již po smrti. Zabiti multietnickými gangy. Dceru unesli, znásilnili a protože o tom mluvila, následně ji znova znásilnili a zmrzačili. Policie neexistuje. Gangy jsou všemocné. Kde seženu jídlo? Nikdo mi nedá práci. Když něco vypěstuju, někdo mi to hned ukradne. Společnost je přelidněná a hladová. Někdo to musí vyřešit a udělat zase pořádek." ... a tím někým by byl samozřejmě nějaký totalitní diktátor. Ten by zavedl tvrdý řád, ale zřejmě naivně by se lidé domnívali, že zničí veškeré mafie a zločinecké gangy. Brát moc někomu takovému není lehká záležitost a diktátor by to jistě věděl a taky by se tomu přizpůsobil.
Do podobného průšvihu nás se svojí přehnanou tolerancí, rovnostářstvím a otevřeností všemu cizímu mohou vést i některé formy liberalismu (hlavně ty levicové). Zbořením vlastních hranic a totální otevřeností totiž způsobíme, že někdo z těch zemí, kde tak otevření nejsou, toho využije. A budeme vřelí k mnohým etnikům, ta nás v rychlosti přemnoží a následně zavedou svůj vlastní řád. Netřeba snad říkat, že zrovna dvakrát liberální nebude. Ale tak kdo by se nechtěl například klanět Alláhovi, dát obřezat vlastní dceru nebo riskovat ukamenování manželky, pokud se na ni něco nebude líbit všudypřítomné náboženské policii, že?
Oba systémy jsou tedy cestou do pekel. Do jakých ale? Z pekla nekontrolované svobody do pekla totalitních států nebo kriminokracií. Co zpravidla chtějí největší odpůrci anarchie? Totalitní stát. A co se s tím dá udělat? Nechtít ani jedno a tak trošku to nakombinovat. Prvně je třeba si uvědomit, co vlastně chceme. Myslím, že si zde mohu dovolit říct, že většina lidí nechce kriminokracii drogových kartelů ani totalitní policejní stát.
V dnešní době si už můžeme dovolit být ta již zmíněná individua. Tedy něco naprosto nemyslitelného po většinu lidských dějin. Nyní máme na to, abychom vytvořili svobodnou společnost. Ale ta svoboda něco stojí. Hlavně důležité uvědomění toho, že abychom ji ubránili, tak občas musíme jednat proti pravidlům svobody. A taky svět kolem - jeho drtivá většina se zmítá v nedemokratických režimech nebo ovládána totalitními náboženstvími. Pokud jim svobodně dovolíme rozprostřít zde své sítě, tak nás do nich jednoduše chytnou taky a kdo to odnese jako první? Naše svoboda a my s ní.
Co tedy? Řád nebo svobodu? Podle mě obojí. Každá společnost má nějaký řád. Je to soubor pravidel a obecně přijímané mentality. Řád ani zdaleka nemusí být totalitní buzerace. I společnost velmi svobodná může mít funkční a pevný řád. Jde o to, jak ten řád nastavit. Jeho základní myšlenkou by měla být právě ona ochrana svobody, ale ne tak, že kdejaký odpad si bude moct darem svobody vytírat zadek, ale tak, že nebude nejmenší problém bránit svobodu i tím, že bude možnost represívně přitlačit na někoho, kdo se ji snaží zneužívat. Už nikdy více tedy pozitivní diskriminace, už nikdy více politická korektnost, už nikdy více protlačování menšin a omlouvání se muslimům a jim podobným za to, že si zde někdo dovoluje mít námitky vůči jejich totalitnímu barbarství. Svoboda byla v minulosti vyplacena krví mnoha statečných lidí, kteří si přáli, aby žili v míru a vychovávali potomky v bezstarostné době. A přesně taková doba způsobila, že většině potomků je osud svobody u prdele, protože ji mají za něco, co jim nikdo nevezme a neuvědomují si ohromnou cenu tohoto daru. Proto je třeba, aby už v základech systému byly obsaženy mechanismy, s jejichž využitím nebude problém svobodu bránit. Musíme se zaměřit na systém, který bude respektovat svobodu jednotlivce, aktivně se snažit o co nejlepší jeho rozvoj, ale zároveň bude umět všechny ochránit před totalitními vlivy zevnitř i zvenčí. A nemyslím si, že je utopií například národní stát plně si vědom své autonomie a rozvíjející vlastenectví ve svých obyvatelích aniž by v nich rozvíjel šovinismus nebo se snažil všechny od okolí izolovat. I národní stát může být založen na svobodě. Proč si vybírat mezi anarchií a diktaturou, když můžeme mít řád pevný, jasně daný a zároveň svobodný?

Homosexualita, úchylky a pokrytecká morálka

K napsání této úvahy mě přiměla momentálně nová a naprosto úžasná zpráva z Polska. Nějaký katolický politik tam chce v zoo zakázat homosexuálního slona. Vzpomněl jsem si přitom i na jiné perličky z této Bohem dotčené (ačkoliv možná by lepší výraz byl "Bohem pošahané") země. Namátkově například boj proti homosexualitě teletubbies či snaha asi 50 poslanců za prohlášení Ježíše polským králem. Ale co taky čekat od země, kde jsou přestárlí panicové největšími odborníky na antikoncepci.
Předně musím říct jednu důležitou věc. Takovéto zprávy mi dělají ohromnou radost a to nejenom tím, že se u nich pokaždý nádherně zasměju. Čím víc podobných zhovadilostí totiž různí náboženští fanatici vymyslej, tím míň je budou lidi brát vážně a to zvláště s ohledem na jejich vlastní sexuální aféry, vesměs homosexuálně-pedofilního charakteru. Myslím, že je jen otázkou času, než tam nějakýho podobnýho pošuka napadne nepouštět k sobě v zoo různé páry zvířat dříve, než budou oficiálně oddány knězem. Když maj sex bez svatby, tak je to přeci taky pohoršující a navíc hřích, ne?:) ... Trošku teď i vzpomínám na Pata Condella, který zmiňoval jistého tele-evangelíka, pana Robertsona, který se po útocích v New Yorku shodnul s jiným podobným šaškem v televizi, že útok byl způsoben potratáři a lesbičkami. Též mi nedá zde nezmínit Patovu otázku teologům: "Je hříšnější, když kněz znásilní dítě s kondomem nebo bez? O kolik horší je mít přitom kondom?" Zároveň zde vzpomínám na jednoho člověka, kterého jsem dříve slyšel mluvit o zážitcích ze studií na Karlově univerzitě. Říkal, že tam nějaký čas pobývali někde společně s teology, všechno budoucí kněží, atd. Prý byli takoví divní a prý hned první noc, co tam spal, musel odmítat nabídky několika mužů. K tomu asi není víc co dodat...
Tím se dostávám k další věci, kterou bych rád k tomuto tématu řekl. Podobné zážitky jen potvrzují, že k náboženstvím a též k různým militantním a sexuálně bigotním ideologiím se velmi často uchylují jedinci, kteří se snaží ovládnout vlastní bujnou sexualitu a tak není problém narazit mezi kněžími na homosexuály, případně třeba na transvestity mezi nacisty (osobně znám několik případů, byť si myslím, že to budou výjimky, ale i tak se jedná o ideologii sexuálně velmi bigotní, takže ono tam těch úchylů různého druhu bude mnohem víc). Proč ale tito lidé tak moc touží ovládnout své choutky? Ubližuje snad někomu, že se někdo rád obléká do dámského prádélka? Je to nemorální, že někdo v tom hledá své uspokojení? Mě to nemorální nepřijde. Každej jsme nějakej. A je to vidět naprosto všude. Já třeba ve škole nesnášel matiku, někdo jinej ji miloval a nesnášel třeba to, co bavilo mě. To samé platí i v sexu. Někomu stačí klasika, někdo si občas potřebuje poškádlit nějakou tu otrokyni, případně si sám zaotročit. Někdo rád fetish, jiný piss a když to baví oba partnery, jsou pak oba spokojení. Proč by taky neměli být? Hodně často například platí, že otročit potřebují lidé, kteří v práci mají hodně velkou odpovědnost a musejí mít na starosti hodně podřízených. Jak lépe si někdo takový odpočine, než že totálně vypne a nechá se ovládat na chvíli v rámci domluvených hranic někým jiným? Samozřejmě ne každý takový je, ne každý to vyhledává, ale to z dané věci nedělá nic špatného. Na každým se něco najde. Otázkou ale je - proč to vůbec řešit? A jsem přesvědčen, že tato otázka je stěžejní, protože kdyby si ji dokázali položit všichni ti úchylové, co se snaží náboženskou bigotností nebo militarismem či fanatismem za nějakou ideologii (nemyslím tím zdaleka jen nacismus, u militantů ostatních ideologií to bývá stejné) ukázat sami sobě, že "oni jsou normální", tak by jim třeba došlo, že plno těch věcí, za které se u sebe stydí, jsou naprosto v pořádku. Možná by je pak trklo, že se stali pouze obětí jiných latentních úchylů, kteří označují za homosexuály, pedofily a úchyly hodné léčení nebo popravy každého, kdo jim nějak nesedí. Co zde též stojí za zmínku, je jistá hodně hnusná taktika skrytá v démonizování lidské sexuality. V sexualitě se totiž skrývá ohromná síla. Je to energie, která musí někam proudit. A pokud je někdo například náboženský kazatel a potřebuje si k sobě více připoutat věřící, tak není nic jednoduššího než mu začít kecat do sexu. Pokud je ten člověk dostatečně primitivní, aby to sežral, je váš. Protože na sex člověk myslí prakticky pořád, ale vy ho místo toho donutíte neustále myslet na ideologický žvásty, které mu chcete nacpat do hlavy (přečtěte si Orwella - 1984). Takový člověk se taky mnohem méně bude radovat ze života, protože jeho pudy stále zůstanou neuspokojeny, zato bude mnohem více snít o ideálním životě v ideálním státě nebo ideálním náboženství. O životě, který nebude plný utrpení a strádání. Že trpí a strádá, protože je blbej, a věří, komu nemá, už takový člověk zpravidla poznat nedokáže.
A teď k samotné homosexualitě konečně. Jsem proti svatbám homosexuálů. Manželství je jedním z pilířů společnosti a neměli bychom vážnost tohoto svazku takto rozmělňovat. Bohatě by měla homosexuálům stačit právní norma, která jim zajistí stejné možnosti ohledně sporů v majetku, jako mají sezdané páry. K tomu by měl stačit oběma podepsaný papír. Dále jsem proti adopcím dětí homosexuály, ale zde by to chtělo i průzkumy od odborníků, protože já osobně si nedovedu představit, že by moji orientaci ovlivnilo, kdyby mě vychovával homosexuální pár; a upřímně - radši bych to, než vyrůstat v děcáku mezi kofolama. Tohle je na delší diskusi, ke které chybějí odborné podklady. Nicméně již nyní mohu jistě říct, že adopce k páru muž-žena musí mít vždy přednost. Dále si ale myslím, že homosexualita je každýho věc a nechci do toho nikomu kecat. Odmítám ale její zařazení na stejnou úroveň jako je heterosexualita. S podobnými tendencemi nechť jde homosexuální lobby do řiti. Homosexualita je slepá cesta přírody, protože homosexuál se dále nerozmnožuje. Homosexualita je odchylka a musí za ni být považována, ale nevidím nejmenší důvod ji léčit či postihovat. Je to záležitost těch lidí a ne nikoho jiného. Společnost by se k tomu měla postavit jako k neškodné odchylce soukromého rázu a dál to neřešit.
A k sexualitě celkově - pokud někdo někomu neubližuje (což v praxi znamená, že kategoricky odmítám znásilnění, týrání zvířat při sexu, pedofilii, nucenou prostituci a podobná zvěrstva), tak nemá nikdo právo mu ideologicky kydat do jeho sexuality, ať už je jakákoliv. Zde se taky ukazuje něco, co by se dalo nazvat tolerancí. Tolerance znamená, že něco přetrpíme. Například mi přijde směšné vidět někde průvod homosexuálů, kde tlustí a chlupatí chlapi pobíhají oblečení jako pohádkové víly, atd. A přijde mi nechutné, když v telce občas problesknou záběry na nějaký podobně přitažlivý páreček vyměňující si vášnivé polibky. Ble. Ale taky mi přijde, že to je prostě jejich věc. Ubližujou tím někomu? Ne. Ta tolerance je zde důležitá, protože každý máme plno zvyků a malicherností, které někomu třeba neseděj, ale musíme se vzájemně tak nějak tolerovat, protože jinak bychom se zde museli okamžitě povraždit. Vždyť i samotná hudba je toho dokonalým příkladem. Kdyby si příznivci jednotlivých směrů začli nárokovat svůj hudební směr jako jediný správný, tak se tady prostě vyhladíme. Jsem přesvědčen, že každý, kdo tohle čte, má nějakou svoji slabůstku. Větší nebo menší. To je jedno. Uvědomte si, že plno lidem by ta vaše drobnůstka mohla přijít nechutná či alespoň nezajímavá. A necháte si do toho od někoho kydat? Nenecháte. A mnoho lidí má tu slušnost, že toto ví a tak vám do toho nekydají. Buďme tedy k sobě navzájem takto slušní a nelezme jeden druhému do soukromí. A tím nemyslím nezájem o dění okolo (pokud někdo ví o týrání děcek odvedle třeba, tak není lezení do soukromí, když v tom podnikne nějaké kroky a též nebude nepřistojným zásahem, když dotyčný tyran schytá, co si zaslouží). Mám tím na mysli schopnost přiznat si, že se mi třeba něco líbí nebo nelíbí, ale když vidím, že tím nikdo nikomu neškodí, tak mu to prostě o hlavu moralisticky neomlátím a respektuji jeho teritorium.
A ještě pár myšlenek nakonec - Snahy o démonizaci lidské sexuality mají ještě jeden velmi negativní dopad. Opět zmiňuji, že každý nějakou tu slabůstku máme. Ale společnost, která jakékoliv odchylky od "normálu" odmítá, bude takovéhoto jedince automaticky tlačit buď k tomu, aby svoji sexualitu potlačil (a pak je otázka, kde to vybouchne ven odjinud) nebo naopak ten jedinec nedokáže tu sexualitu potlačit, a tak, aby vypadal "slušně", z jedné strany hlásá, jak je morální a z druhé v soukromí dělá pravý opak. Můžete třikrát hádat, jaký vliv má asi na jedince, když morálku nepovažuje za něco, co je zde pro ochranu společnosti, ale za policajta, který nad ním stojí, kdykoliv připraven ho přetáhnout vumlem za jeho přirozenost. A uvědomte si, že onen zmíněný "jedinec" jsme my všichni. Naše společnost je ještě celkem liberální, ale ne každej má tu kliku. Paradoxní zde je, že čím bigotnější se společnost snaží být, tím více bude podporovat skutečné negativní vlastnosti. Společnost, kde se každý musí přetvařovat, je společností lhářů, křiváků a podvodníků. Lidí, kteří se permanentně trénují v porušování pravidel, protože ta pravidla jsou špatně nastavená. Kam asi taková společnost povede? Bylo by velmi naivní si myslet, že permanentní lhaní a přetvářka v jedné oblasti nebudou mít vliv na oblasti ostatní.
A proto si myslím jediné - buďme k sobě v sexualitě upřímní a nenechme si do toho od kohokoliv mluvit, zvláště ne od přestárlých náboženských paniců či ideologicky zapálených ignorantů, co se nám snaží vnutit svoji "jedinou absolutní pravdu." K smíchu jsou takoví, ale my jsme taky k smíchu, pokud si tohle necháme líbit! To nejhorší, co můžeme pro svoji moralitu udělat, je, že si začneme zakazovat přirozené věci a kecat jeden druhému do soukromí! My musíme budovat společnost, kde vzorem je rovný, čestný, upřímný a sebekritický jedinec. Lidé hlásající bigotní sexuální morálku sami sebe považují za mesiáše morality, ale to je omyl! Oni jsou jejími největšími hrobaři! Vycházet z lidské přirozenosti a pracovat na její kultivaci, to je správná cesta ke kultuře! Nebude totiž nikdy rovná a skutečně velká žádná společnost, která sama sobě permanentně lže! A otázka lidské sexuality je v tomto největší zkouškou a proto právě u ní bychom měli začít!

Ateismem proti komunismu

Nedávno mi bylo vytknuto, že beru ateismus jenom z určitých hledisek a že forem ateismu je více. Samozřejmě je to tak, pohledů existuje povícero. Já se snažím dobrat takovému ateismu, který skutečně bude věrný svému názvu a nebude jen skrytou vírou. Snažím se ho vykázat jako formu odmítnutí výkladu svého života na základě iracionální metafyziky, ukazované neproblematicky jako něco absolutně daného.(metafyzika = za-fyzika, tedy určitá za-přirozenost ... například určení dobra a zla jako reálné existence je metafyzika ... vysvětlování jevů v tomto světě jakýmsi mimo-světem, to je metafyzika) Je to odmítnutí nechat svůj život ovládat náboženskými fantaziemi či náboženské fantazie propagujícími organizacemi (církev, různé sekty, atd.) a hlavně odmítnutí vnímat tyto fantazie neproblematicky. Už jsem dříve psal, že na náboženských fantaziích není nic špatného, ale musíme pořád vědět, že jsou to jen fantazie a realita je už něco trošku odlišného. A je jedna věc bavit se o těch fantaziích s možností jejich aplikace na realitu a jiná věc je vnímat je jako reálné.
Ale zpět k dnešnímu tématu. Již mnohokrát jsem se setkal s křesťany nadávajícími na komunisty, případně snažícími se neodlučně spojit dohromady pojmy 'ateismus' a 'komunismus'. Dnes vysvětlím, proč to nejenom jsou nespojitelné věci, ale proč to jsou i naprosté protiklady a proč skutečný ateista nemůže být komunistou!
Začnu u Hegela. Jeho filosofie byla totiž silně ovlivněna křesťanskou mentalitou, stejně tak jako on pak ovlivnil Marxe. Hegelovým velkým 'vynálezem' je dějinnost. Tvrdil totiž, že dějiny mají svůj konec, ke kterému systematicky směřují. Vše se dá převést na systém: teze, antiteze a synteze. Teze je například nějaké tvrzení, antiteze je jeho opak a z výsledku jejich střetu vyjde synteze a takhle to pokračuje jak pyramida pořád nahoru. Hegel tvrdil, že takto fungují i dějiny a směřují tak k určitému konci. Mluvil o absolutním duchu, který skrz svět poznává sebe sama a sám k sobě se postupně navrací. Prostě metafyzika jak vyšitá. Je ale dějinnost tak úplně jeho vynález? Odkud asi tak mohl mít toho absolutního ducha a finále dějin v kompletnímu navrácení se k němu? Nevím jak vám, ale mě to tady docela smrdí křesťanskou eschatologií (eschatologie = nauka o konci. O posledních věcech člověka, jako je smrt, nesmrtelnost duše, vykoupení, osud duše v pekle, očistec, atd. ... též ale nauka o konci časů, apokalypse, vzkříšení, atd.). Za zmínku stojí i Hegelovo pojetí státu a svobody. Stát stavěl do božské role a svoboda jedince se vyměřovala až jeho poměrem ke státu. Svoboda u něj byla velmi důležitý pojem, ale ani omylem ji nebral jako my, kdy svobodu vnímáme jako autonomii. Svoboda pro něj byla poznanou nutností. Nutností podřídit se státu například. Tímto pojetím se za čas silně inspiroval i nacismus, fašismus a komunismus.
A teď k Marxovi - Hegela velmi obdivoval a většina jeho raných spisů nějak kalkuluje s jeho myšlenkami. Marx byl velký lidumil a přemýšlel, jak to udělat, aby na zemi byla spravedlivá společnost bez utrpení. Nutno zmínit, že v jeho době byla naprosto běžná například práce dětí v továrnách; práce byla často nebezpečná a náročná, práva a odměny minimální. Marx postupem času identifikoval původce všeho zla. Bylo jím soukromé vlastnictví. Převzal Hegelovu ideu dějin směřujících ke svému cíli, aplikoval ji na lidskou společnost a celé dějiny redukoval na systém třídních bojů. Z toho následně vyvodil majetek jako hlavní jejich příčinu a ztělesnění zla. Toto zlo lze dle něj odstranit pouze odstraněním soukromého vlastnictví. Doslova mluví o hříchu soukromého vlastnictví. Tuto revoluci má právo provést pouze jedna třída a tou je proletariát (lidé bez majetku a tedy neposkvrnění tímto hříchem). Ten převezme do svých rukou veškeré prostředky a sám se tím stane osvoboditelem všech a zároveň vykupitelem svých nepřátel (buržoazie), kteří, oproštěni od majetku, se budou moct navrátit zpět ke svému pravému lidství. Marx totiž tvrdí, že ve společnosti, kde je právo na soukromé vlastnictví, se postupně i člověk sám stává kapitálovou hodnotou a tím se od svého lidství vzdaluje. Proletariát pak doslova hraje roli Ježíše, který sám nestvořený z hříchu se stane vykupitelem všech, včetně svých nepřátel. Komunistická společnost následně hraje roli ráje, který bude nastolen již na zemi. Ráje, kde nikdo nebude mít nedostatek, nebude žádné utrpení a všichni budou šťastní. Ráje, který je konečnou stanicí, za jejíž hranice se už nikam nepokračuje. Tento ráj by samozřejmě nemohl vzniknout bez oné myšlenky o konečnosti dějin. O tom, že dějiny nejsou neustále se měnícím systémem, ale mají svůj cíl, ke kterému směřují a od kterého se již měnit nebudou. Jak je tedy vidno, celý ten křesťanský patos o hříchu, vykoupení, porážce zla a návratu do ráje se dokonale promítl do komunismu. Je o to směšnější, že komunisté sami nemají metafyziku rádi a považují se za ateisty a materialisty, protože i jejich vzor, Marx, si tohle o sobě myslel. Sám sebe považoval za někoho, kdo vychází z naprosto reálných základů. Výslednou komunistickou společnost pak považoval za vzor demokracie. Za skutečnou vládu lidu. To je i myslím dostatečné vysvětlení pro všechny, kdo někdy přemýšleli, proč jen se všechny krvavé komunistické diktatury označují za demokracii (například Korejská lidově demokratická republika). Zároveň to i vysvětluje, proč si komunisti i po těch stovkách milionů lidí, které zbídačili a minimálně 100 000 000 obětí (nejnižší uváděné číslo, většinou se mluví o 130 000 000 plus mínus) stále myslí, že to, co dělají, dělají pro lidi a že oni jsou ti skuteční humanisté.
Jak je tedy vidno, komunismus je víra založená na naprosto nevykazatelných metafyzických základech a tím se stává ničím jiným než - náboženstvím. Ateista je člověk, který odmítá nechávat si život vysvětlovat absolutistickou metafyzikou a naopak pracuje s reálným pluralitním světem neabsolutních hodnot. O něčem takovém v případě komunistů nemůže být řeč ani omylem. Komunista se zřejmě často za ateistu označí, ale je to jen lež, které sám věří. Náboženská metafyzika je naprostým základem komunistické víry a skutečný ateista tedy nikdy komunismus jako vysvětlení světa přijmout nemůže. Zároveň zde stojí za zmínku, že obří množství myšlenek současné, zpravidla multikulturalistické, levice, má své kořeny v komunismu. Je jím například patos o rovnosti lidí, případně ras.
A co z toho všeho plyne? Ateismus a komunismus jsou dva naprosto neslučitelné PROTIKLADY a pokud chceme skutečně začít směřovat k nějaké lepší společnosti, je třeba tento nábožensko-metafyzický patos identifikovat všude, kde se skrývá, a s tím následně pracovat. Dovede nás to do nějakého ráje? Nikdy. Ale pokud si různé imaginární přátele a ideologie nenecháme příliš přerůstat přes hlavu a budeme život brát takový, jaký je, se vší jeho pluralitou a propojeností, a nebudeme ho špinit tím, že ho budeme poměřovat s jakýmisi 'ráji', máme šanci na změnu. Utopické ideje, místo aby vycházely z přirozeného poměru věcí, vycházejí ze snu. Sen ale v realitě časem narazí. Jak se ale zachová utopie? Přizpůsobí sen realitě? Nikdy. Naopak se snaží realitu přizpůsobit násilím snu a to, co 'přebývá', je nemilosrdně odřezáváno a likvidováno. Plivat na svět skutečný - toť funkce imaginárních světů. Možná, až si jednou začneme více vážit tohoto světa se všemi jeho pro a proti ... až se budeme radovat ze života se vší tou krásou i hrůzností, kterou v něm každý prožíváme ... Až ho budeme vnímat takový, jaký je a nebudeme se snažit okolí měnit na základě snů, ale na základě reality ... tak možná pak se nám tady bude dýchat o něco lépe.