Proč je i dnes důležitý boj proti křesťanské mentalitě

Mnozí si dnes myslí, že boj proti křesťanství už není důležitý. Osobně jsem přesvědčen o opaku a nyní vysvětlím i své důvody k tomuto postoji.

Obvykle si většina lidí pod pojmem křesťanství představí určitý náboženský směr, případně z jednoho kořene vzešlé náboženské směry podobného rázu, které se všechny nějak odvolávají na jednoho Boha a Ježíše Krista.

Já ale nedefinuji křesťanství jen jako náboženství, případně ideologii. Identifikuji ho i jako mentalitu a jsem přesvědčen, že nás s ní ještě čeká velký boj. Je totiž velmi dobře skryta a bez pochopení hlubších souvislostí nejsme schopni ji poznat.

Křesťanství samozřejmě může být vnímáno různými způsoby a nemyslím si, že by každý křesťan byl automaticky špatný člověk. Jsem ale přesvědčen, že tato idea v sobě nese dekadenci nejhoršího rázu, která se díky pomyslnému obalu "dobra" neustále přenáší do dalších a dalších myšlenek. Ty se přitom naoko mohou tvářit, že nemají s křesťanstvím nic společného nebo mohou být dokonce proti. Toto neustálé přenášení určitých idejí nazývám permanentní reformací a jako nejdůležitější úkol vidím odhalení této reformace a následné definitivní odstoupení od ní.

Úpadek provázejí dva základní činitelé. Myšlenka dobra jakožto něčeho existujícího samo o sobě a myšlenka rovnosti - též vnímána absolutně jako něco daného "odněkud odjinud". Nietzsche například psal o dobru jako o něčem, co má kořeny ve zlu. Co je jednou dobro, to dříve bylo zlo, ale prosadilo se to a lidé si na to zvykli a přijali to a naopak je za zlo považováno něco, co se staví proti současnému pomyslnému dobru. Ale s absolutním pojmem dobra je to jiné. To nemá svoji historii a je vytržené z jakéhokoliv kontextu. Je to něco, co je postavené mimo náš svět a co je nám bez důkazů předhazováno jako "morálně správné", "jediná cesta", "zjevená pravda", atd. S myšlenkou rovnosti je to podobné. Ta je výrazem nejpodlejší možné slabosti, strachu, žárlivosti a v neposlední řadě i pohodlnosti. Být si roven je tak jednoduché. A taky kolik hesel touha po rovnosti zplodila. "Moudřejší ustoupí.", "Je třeba umět prohrávat.", atd. Odkdy je moudřejší ten, kdo se vzdá? A není náhodou mnohem důležitější umět vyhrávat? Opět prosím - nevnímejte má slova absolutně. Někdy je skutečně moudřejší ustoupit, protože vítězství například není možné nebo by způsobilo příliš škod a nevyplatilo by se. A je i třeba umět prohrávat, ale přijde mi, že lidé to opět rádi vnímají absolutně. Moudřejší ustoupí, když je pro něj výhodné ustoupit a ne proto, že je moudřejší. Berte to jako malé příklady a potravu k přemýšlení a opětovné připomění, že není primárně špatné být dobrý nebo si být s někým roven, ale je primárně špatné to vnímat jako něco, co je dané a má to vlastní neměnné morální vzorce. Být "dobrý" nebo "rovný" je stejně jako vše vždy otázkou momentální situace, ne otázkou zhůry daného morálního kodexu. Neexistuje nic jako dobro samo o sobě nebo rovnost daná Bohem či něčím jiným. Tohle jsme si všechno vymysleli a přesně tohoto uvažování se musíme zbavit. Nebrat tedy věci jako dané odjinud, ale jako něco, co si vymyslel jen a jedině člověk.

Ne nadarmo bylo původně křesťanství především náboženstvím otroků. Plně odpovídá jejich mentalitě a co hůř - šíří ji mezi ostatní. Je jako mor, který nakazí, oslabí a podřídí. Naprostým základem života je expanze. Snaha vítězit, stávat se lepším, dominovat. Pravým opakem toho je smíření se s otrockou pozicí a snaha "být dobrý a být si roven". Já takový nejsem, nebyl jsem a nikdy nebudu. Nechci si být roven a nechci být dobrý. Odmítám pozici ovce ve stádu. Odmítám pozici jedince, který se podřídí a mají ho proto všichni rádi, protože je takový hodňoučký, neškodný, bezbranný, prostý a možná i trošku hloupý a lehce manipulovatelný. Chci pochybovat, hodnotit, rozvíjet se. Chci být umělcem, který tvoří hodnoty, ne divákem, který je přejímá.

Z těchto důvodů odmítám křesťanství osobně, ale ono nemá jen ráz osobní, ale i celospolečenský. Čím hlouběji se dostávám do této problematiky, tím více míst mi ukazuje svoji skrytě křesťanskou tvář a tím více si uvědomuji, jak jsou nejzhoubnější části tohoto monoteismu stále přitomné v naší společnosti.

Je třeba si uvědomit, že křesťanství, toto náboženství otroků a podřízených, mělo v Evropě možnost deformovat mentalitu po dlouhá staletí. Takové dědictví se neodpáře jentak za noc. Křesťanství přitom předtím proniklo opravdu naprosto všude. Ovlivňovalo názory, mentalitu, umění, architekturu, vzdělání, vědu, výchovu, literaturu, atd. Promítlo se doslova do všeho a taky ve všem pevně zapustilo kořeny. Lidé křesťanství samotnému časem přestali tolik důvěřovat, ale tehdy už mělo na všem svůj podpis. Bojovali proti církvi, ale ta přitom už dávno nebyla hlavní příčinou problémů. Byla mnohem více štítem, do kterého se opíral proud kritiky a jen málokomu došlo, že problém už dávno neleží jen v křesťanství samotném, ale naprosto ve všem, do čeho se křesťasntví infiltrovalo.

Z tohoto pohledu lze komunismus a na něj navazující koncepty vnímat jako určitou formu pokračující křesťanské reformace. Chápu, že to na první pohled může znít šíleně, ale kam se asi tak přelily ideje rovnosti a absolutního dobra, tak moc zakořeněné především v obyčejných masách? Přelily se sem. Je jedno, že komunismus se oháněl ateismem, skoncováním s náboženstvími a materialismem. Nejmocnější a zároveň nejzhoubnější ideje křesťanství se přesunuly do něj a masy je tam vyčenichaly a opětovně podpořily.

Určitá forma ještě z křesťanství zakořeněné úcty k náboženské vrchnosti je viditelná i v případě vědy. Lidé bezmezně věřící ve vědu a vědce. Lidé ohánějící se mnoha teoriemi, u kterých sotva dokáží vyslovit název, ale tvářící se, že "vědci na to přišli". Lidé hrdě se bijící do prsou, že znají tu skutečnou pravdu, tentokráte zjevenou vědci. Neříkám, že mám něco proti vědě. To naopak. Nicméně občas se mi zdá, že někteří lidé to s vírou v ni opravdu přehánějí a že naprosto skvěle se mentalita úcty ke kléru a vrchnosti přenesená na vědu zjevila i v již zmíněném komunismu, který materialismus a provědecké nadšení postavil na jeden z piedestalů své ideologie jakoby jeho choré metafyzické bludy o lineárních dějinách směřujících k jasně danému cíli měly s vědou něco společného. Masy ale ve "vědeckých odůvodněních" vycítily další zjevenou svatou pravdu a nepochybně i to přispělo k úspěchům, kterých komunismus dosáhl. Koneckonců to z nich čpí ještě dneska. Zarytí materialisté, kteří vědecky vyřešili problémy společnosti a znají její účel a cíle. Hahaha...

Každopádně se slíbený ráj nekonal a mnohým došlo, že komunismus asi nebude tím pravým ořechovým a tak je třeba ho zmírnit. A samozřejmě k tomu nedošel nikdo jiný než lidé s komunistickou (v přenesení tedy i křesťanskou) mentalitou, kterým komunismus nevoněl jako celek, ALE V JÁDRU JIM TO PŘIŠLO JAKO DOBRÁ MYŠLENKA a tak se ho podobně jako ve středověku křesťanství pokoušeli reformovat. Nedošlo jim, že to nejhorší tak přežije, jenom zakuklené a připravené vybuchnout někdy v budoucnu. Kosmetické úpravy byly provedeny, jádro zůstalo stejně shnilé.

Ale i různé socialismy s lidskou tváří časem u mnohých ztratily na kráse a postupně vznikla nová ideologie - multikulturalismus. Myšlenka rovnosti (!!!) ras, národů, etnik, vyznání, atd. založená na tom, že je to tak dobré (!!!), protože je to přírodou dané. Lepší odůvodnění nehledejte. Nenajdete ho. A že je to celé naprostý kec? To nikoho nezajímá. Mentalita ubohosti ztělesněná touhou po dobru a rovnosti si opět našla další oběti a tak se multikulturalismus stal dalším z nositelů křesťanské reformace. Dalším z hostitelů parazitických myšlenek absolutní rovnosti a hledání absolutního dobra.

V současné době lze pozorovat, jak se tyto zhoubné myšlenky opět přelévají jinam. Tentokrát do různých "zelených" organizací. Těžko ale říct, jak dlouho tam zůstanou. Už dnes se zeleným všude možně říká "melouni", protože si každý všímá jejich podezřelé narudlosti. A pokud opravdu alespoň většině lidí v zemi nedojde, že se stále přelévá jedno a to samé svinstvo, můžeme se v budoucnu těšit na další pokračující "reformaci".

Boj proti křesťanství tedy nelze vnímat jen jako náboženský boj. Je to věčná obrana proti všem rovnostářům a absolutistům ať už se oni samotní nazývají jakkoliv. Boj proti této zhoubě je přitom o to těžší, že na každém kroku se přímo podbízí nějaká ta reforma. Ne! Skutečnou šanci na změnu získáme pouze za předpokladu, že veškeré reformy odmítneme a postavíme společnost na odlišných základech.