Ferdinanda nám sice nezabili, zato nám umřel jeden z polistopadových Václavů. Nebudu se zde nyní zamýšlet nad jeho osobou a snažit se za něj zapalovat svíčky nebo mu naopak tančit na hrobě. Václav Havel však nesporně byl jednou z nejdůležitějších postav českého porevolučního vývoje a v této zjitřené chvíli jeho odchodu považuji za zajímavé udělat menší rekapitulaci a poměřit tehdejší sliby s následným skutečným vývojem.
Jak jsem již řekl, nezávisle na sympatiích či antipatiích, Václav Havel byl nesmírně důležitou polistopadovou osobou. Možná i tou nejdůležitější. Jeho následující vlastní slova tedy můžeme považovat za „to, co se lidem slibovalo“. Za důvod, proč cinkali klíči.
„Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, ze jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků... Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.
V budoucnu se podle mého mínění musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci‚ jaké má dnes. Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem. Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.
Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.
Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice víc než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na svých tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v téhle chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.
Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury... Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné NEJDE TO.“
Václav HAVEL v roce 1989
Klíči se tedy cinkalo za:
Víru, že nezaměstnanost je jen ideologický strašák. Pozdější vývoj ukazuje, že to žádný strašák nebyl.
Víru, že v naší zemi nebude kapitalismus a nebudeme jen všichni sloužit mamonu. Pozdější vývoj ukazuje, že ani tento bod neměl nic společného s pravdou, byť zůstává otázkou, do jaké míry se dá polistopadový bordel nazvat vůbec něčím jiným než jen bordelem s prvky určitých systémů. Pokud si však i pod vlivem tehdejší komunistické propagandy lidé kapitalismus představovali jako nelidský systém, kde peníze znamenají vše, dělníci se za malý plat dřou z kůže kvůli vysokým odměnám šéfů firem a manažerů, bankéři a nadnárodní společnosti mají pod palcem toky peněz i s podplacenými politiky a jsme denně zaplavováni tucty reklam na zbytečnosti, násilím v televizi a pokleslou kulturou, pak by se opět tato obava ukázala jako až překvapivě pravdivá.
Víru v republiku lidskou, s mnohem většími sociálními jistotami. Na lidskost naší republiky se můžete zeptat třeba současných politických vězňů nebo kohokoliv s názory nepohodlnými státu, na sociální jistoty se pak můžete zeptat každého, kdo má strach o práci, je v těžké životní či zdravotní situaci nebo třeba jen přechází nemoce ohružujíce vlastní zdraví, když si nemůže dovolit nejít do práce, aby uživil rodinu. Též viz bod 2. Ti odvážnější z vás se pak můžou pochlapit podovně jako Vojta Kotek a jít po všech předlistopadových slibech a polistopadovém vývoji „přemluvit bábu“, aby přestala volit komunisty.
Víru, že dojde „k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní.“ Kdo by tehdy asi tušil, že to dnes bude znamenat stoupající nedotknutelnost jistých „utlačovaných menšin“, na které budou stále více doplácet ostatní, majíce jako bonus nad hlavou permanentní hrozbu kriminálu, vyhazovu z práce nebo alespoň společenské ostrakizace v případě snah dát veřejně najevo nesouhlas s danou situací. Zbytek viz bod 3, to už bych se jen opakoval.
Víru, že DŮKLADNÁ ekonomická reforma nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci, atd. Její důkladnost a výsledek je opět obecně znám.
Víru, že náš stát nebude přívažkem nebo chudým příbuzným někoho jiného a budeme rovnoprávnými partnery se schopností něco nabídnout ostatním. Výsledek – ztráta hranic, ztráta suverenity, fanatická orientace čistě na západ, likvidace důležitých částí našeho národního hospodářství (takže už krom levné pracovní síly nemáme tolik co nabídnout) a označení „extremista“ pro každého, kdo by snad na naší suverenitě chtěl nějak lpět.
Víru, že se nebude zdražovat. Ehm, zde snad radši bez delšího komentáře. Je pravda, že třeba taková elektronika šla hooodně dolů, ale položme si sami otázku, co je skutečně levnější v porovnání s platy a cenami, a co je často levnější jen kvůli tomu, že trh je zaplaven totálním odpadem, zatímco na kvalitní produkt nemá většina z nás peníze.
Víru, že již nikdy nepůjdeme do žádného paktu. Pozdější vstup do NATO, ale hlavně pak do EU tento bod poněkud zproblematizoval, stejně jako neustálé snahy snad jakékoliv vlády nás do nějakých paktů tlačit a doslova národ vydírat totální izolací, pokud se nepovede tu či onu světově důležitou kliku dostatečně naleštit či do té či oné světové zadnice se dostatečně hluboko vtěsnat.
Víru v investice do školství a kultury. U tohoto bodu se už jen těžko hledají slušná slova. Zbývá snad jen popřát budoucím vysokoškolákům rychlé zplacení nově zaváděného školného a základním a středním školám popřát další příjemné přežívání. A do té doby si můžeme jít všichni zaplavat v moři pokleslé západní „kultury“ založené na výrobě laciných hvězdiček a ždímání maximálního zisku.
Celkově zůstává otázkou, čemu z výše zmíněného vlastního projevu Václav Havel věřil. Bylo by též hrozně nefér dávat vinu za následný vývoj čistě jemu a vynechat přitom spousty dalších. Přeci jen to byl jen prezident a nikoliv Bůh. Na něm ani na ostatních zde však nesejde. Důležité je, že tomu věřili občané. Za toto lidé stávkovali, šli do ulic bojovat proti režimu a nechávali se mlátit obušky od pohotovostních pluků. Následné vlády však předvedly pravý opak toho, co bylo slibováno. Můžeme si zajet do zahraničí, byť většina z nás nemá moc za co. Můžeme si koupit mraky levných cetek a nesmyslů, které nám šikovně zakryjí, že skutečně kvalitní zboží je stále drahé a nedostupné. Máme taky vytouženou svobodu slova, takže už nemusíme simulovat loajalitu k jednomu vyvolenému názoru. Dnes si těch názorů můžeme zvolit třeba stovku a následně pak při bližším ohledání zjistit, že jsou si v mnohém podobné jako vejce vejci, zatímco skutečně protisystémový názor bude jako vždy stíhán a trestán. Sametová revoluce byla sametová proto, že zatímco lidé revoltovali s klíči v rukách, došlo k předání moci. Komunisté svoji moc vzali a dali ji svému úhlavnímu nepříteli. Krásná pohádka, že? Komunista se dobrovolně vzdal své moci a předal ji svému úhlavnímu nepříteli. Proč to někdo spolknul? Je třeba uznat, že sametová revoluce je velmi šikovně vymyšlené řešení. Lidé mají pocit, že revoltují, zatímco se nic zásadního neděje. Možná propříště bude lepší namísto klíčů vzít vidle.
Ačkoliv tedy můžeme mluvit o iluzorní revoluci (jindy zvané sametový podvod), pro lidi ta revoluce iluzorní nebyla. Šli do ulic. Věřili. A porevoluční vlády je totálně podvedly. Není toto snad dostatečný důvod vyjít do ulic znova? Tentokrát bez předávání moci a s tvrdšími předměty než jsou klíče? Jednou už se do ulic šlo, takže i český národ, tak často právem obviňovaný z letargie, má na to zvednout zadnice od televize, organizovat se a pevně jít za svým cílem.
Je to jen na nás...
